Jizbice 2013 - První jarní bublání v roce 2013

12. - 14. dubna 2013

Protože jsem byl na srazu jen krátkou chvíli, se svolením autora, se kterým jsme na sraz jeli spolu, použiji jeho text původně zveřejněný tady.

Honza Kalíšek

Otevření srazové sezóny ve velkém stylu v Jizbici pod Blaníkem

Již podeváté zahajuje sezónu srazů amerik První jarní bublání, sraz, který se koná nedaleko Vlašimi. Všichni se těší na příležitost po zimě vyhnat svého veterána z garáže a my s běžnějšími americkými vozy se rádi přidáme. Je brzké ráno jedné dubnové soboty. Scházíme se na benzinové pumpě kousek za Prahou a třeseme si pravicemi. Pozorujíce své americké vozy o nich hovoříme a přitom kousáme do půlkilových jablek z obchodu za rohem. Když seznáme, že už nikdo další nepřijede, nastupujeme, startujeme motory – ti šťastnější velké osmiválce, my ostatní se musíme prozatím spokojit s polovinou – a vyrážíme na první sraz amerických automobilů v letošním roce – První jarní bublání 2013.

Tento sraz se dříve jmenoval jednoduše Jarní sraz. Vždycky byl prvním srazem v roce a spousta lidí ho vnímá jako otevření srazové sezóny a patřičně se na něj těší. Název První jarní bublání dostal jednak podle toho a jednak podle charakteristického bublavého zvuku osmiválcových motorů, kterými jsou auta zpoza velké louže proslavena asi nejvíce.

Naše trasa vede od Prahy po staré benešovské silnici jihovýchodním směrem. Následuji krémově žlutý Cadillac Eldorado ze sedmdesátých let. Kochám se pohledem na rozložitou karoserii, která se při jízdě po nerovné vozovce pohupuje, a občas i na americké červené blinkry; to když je potřeba je použít.

Zhruba po hodině jízdy se blížíme ke kempu v Jizbici pod Blaníkem nedaleko Vlašimi. Odbočujeme na úzkou lesní cestu pokrytou tenkou vrstvou bláta. Naše obavy o stav místa srazu se stávají reálnějšími, jak občas v příkopech potkáme hromadu sněhu. Ještě několik dní před srazem totiž bylo i v areálu jizbického rekreačního střediska několik centimetrů sněhu. U vjezdu do kempu nás vítá obří oranžový sypač – samozřejmě amerického původu, jen je prostě na kemp příliš velký, proto stojí před branou – a člověk z organizačního týmu pořádajících klubů – Cadillac clubu Česká republika a Českého klubu majitelů amerických automobilů. Vstup – možná lépe řečeno vjezd – do jizbického areálu je pro členy zdarma, já vytahuji z peněženky stokorunu. Dostávám za ni kromě práva ke vjezdu nějaké prospekty, časopis a časový harmonogram srazu.

Kemp nacházíme podle očekávání rozblácený, ale jak říká hlavní organizátor 9. ročníku Prvního jarního bublání Petr Bellinger, se kterým později hovořím, není to ještě tak špatné: „Tuším, že před pěti lety jsem musel tři dny před srazem zařídit pluh a celý kemp jsem nechal odhrnout. Hromady nahrnutého sněhu, který už nebylo kam dávat, měly snad 4 metry na výšku.“ S hlavní výhodou srazu – totiž, že je otvírákem sezóny, se pojí i jeho hlavní nevýhoda – velká závislost na počasí, jak máme později možnost se na vlastní kůži přesvědčit, když se během chvilky jinak jasná obloha zatáhne a shora na nás kromě deště začnou padat i drobné kroupy.

Po vjezdu jsem směrován na škvárové hřiště vzadu, kde parkují „běžnější“ americká auta. Je tady nejvíce Chryslerů Voyager, pohodlných minivanů, které si jejich majitelé nezřídka vybírají právě proto a nějaké logo Chrysler na nose vozu je moc netankuje. Není to ale případ všech, jak dokazuje jejich poměrně hojná účast.

Slovo běžnější jsem dal do uvozovek schválně, hlavně ve spojitosti se svým autem. Nenalhávám si, že to je kdo ví jaká speciálka, nicméně mezi 295 auty na jednom z nejznámějších srazů jsou Neony pouze dva – jeden černý, I. generace, z let 1994 – 1999, a jeden můj, stříbrný, novější. Ani na cestách nepotkávám tyto vozy příliš často.

Rovněž se zde, vzadu, kam tak dvě třetiny běžných návštěvníků ani nedojdou, objeví jeden černý Ford Police Interceptor, tedy policejní verze fordího fullsize sedanu Crown Victoria, z přelomu tisíciletí. Mezi policejními sbory Spojených států patřil tento vůz s prostorovým rámem a atmosféricky plněným vidlicovým osmiválcem k nejoblíbenějším. V roce 2011, kdy Ford ohlásil ukončení výroby tohoto Police Interceptoru, je některé policejní sbory začaly nakupovat do zásoby kvůli obavám ze spolehlivosti jeho nástupce, založeného na novém Fordu Taurus se samonosnou karoserií a přeplňovaným šestiválcem. Ten konkrétní kus, který přijel do Jizbice, je dokonce vybaven i hledacími reflektory na A-sloupcích – ty může posádka ovládat pomocí pák zevnitř a tak si posvítit na padouchy.

V reflexní vestě a s vysílačkou v ruce zde potkávám známého, se kterým se dávám do řeči. Dozvídám se, že je celý organizátorský tým překvapen tím, jak rychle promáčený kemp vyschnul. Po chvíli přijíždí další známý s hnědým Pontiakem Parisienne. Ten má rovněž své mouchy, podobně jako všechna auta zde na „škváráku.“ Pro jeho majitele, stejně jako pro mě a spoustu dalších lidí, je důležitější ježdění spíš, než vlastnictví naleštěného krasavce – „leštěnky,“ jak se dá říci s pochvalnými i hanlivými konotacemi, která za rok najede sotva tisíc kilometrů.

Sjíždí sem i nové Chryslery 300C a jejich dvojčata, Dodge Magnum. Z jedné bílé třístovky s nápisy GentleStore na dveřích a dvaadvacetipalcovými černými koly vystupuje pár se psem. Kolektivně jsme ho – snad politicky korektně, snad pejorativně, snad eufemisticky – nazvali ryze novodobě americkým – velmi zavalitý pán v bílé teplákové soupravě s bílými teniskami a bílou kšiltovkou s rovným kšiltem na hlavě držel na špagátku yorkshirského teriéra, který byl se svou drobností jeho pravým opakem. Za chvíli se z pravých dveří vysoukala podobně zavalitá peroxidová blondýna v nehezky těsných džínech. V duchu jsme litovali třístovku, která je dovezla od Ostravy až sem.

Obliba srazů v kempech dostávala na počátku tisíciletí trochu na frak, protože s rozmachem nákupních center byly v módě jednodenní srazy právě na jejich velkých parkovištích. Srazy „s veverkama,“ jak někdo před lety pojmenoval akce v kempech (i když to tehdy myslel nelichotivě) ale mají oproti parkovištím obchoďáků mnoho výhod; mezi jinými i fakt, že jsou na více dní a není problém vedle auta rozbít stan, pokud se na vás nedostane místo v chatce, a při pěkném počasí dlouho do noci sedět u grilu s přáteli a klábosit. A když prší, můžete sedět u někoho v chatce a pak přeběhnout do svého přenosného příbytku, když se všichni chystají spát, aby mohli další den pokračovat ve srazových aktivitách.

Právě tohle je i pro mě na srazech hlavní – setkat se s přáteli a s lidmi chycenými láskou k autům v kterékoliv její formě a při té příležitosti nejlépe hodit na gril kus masa, které si přímo říká o zapíjení správně vychlazeným pivem. Proto jsem příznivcem spíše těchto „veverkovských“ srazů, stejně jako Petr Bellinger: „Já jsem razil myšlenku, že budeme jiní než ti ostatní a vrátíme se k těm srazům ‚s veverkama.‘ Možná taky proto, že jsem zažil i většinu těch starých srazů právě v kempech a moc se mi líbily. Jezdím na srazy pravidelně od června 1989. Je to určitě i kus nostalgie a stará přátelství.“

Při procházkách mezi chatkami, ve kterých spali ti účastníci, kteří přijeli již včera nebo předevčírem, potkávám spoustu nových Mustangů, kterých je zde asi nejvíce, několik nových Corvette, dvě nová Camara a jeden mnou zbožňovaný Dodge Challenger SRT8 (stále doufám, že takový bude jednou okupovat i mou garáž, ale radši v černé barvě).

Kousek dál potkávám Ford F650 – největší pick-up truck tohoto výrobce, který se dá pořídit s nástavbou, umožňující tahání regulérních návěsů. Bezmála sedmilitrový naftový šestiválec s turbodmychadlem zvíci lidské hlavy nemá s taháním takových zátěží problém.

Horní asfaltová plocha je vyhrazena těm nejlepším – veteránům ve špičkovém stavu. Stojí zde nekonečně krásný Chevrolet Nomad z padesátých let minulého století s chromem tak blyštivým, že kdyby nebyl patřičně zakřivený, dal by se používat jako zrcadlo. Právě na něm zůstaly po nenadálé přeháňce krásné kapky.

Kousek vedle vidím červený Dodge Charger R/T z roku 1968 po kompletní renovaci. Když ho jeho majitel Petr nastartuje, srotí se okolo dav nadšených lidí, které přilákalo nádherné surové bublání, frkání a brblání sedmilitrového osmiválce, který vydechuje skrz otevřený výfuk a tak mu nic nebrání naplno projevit svůj zvukový potenciál.

Opodál si spokojeně bublá starý Ford Thunderbird a uprostřed stojí krásná Corvette z konce padesátých let. Tento kultovní kabriolet si fotí téměř každý – z části proto, že to je `Vette, ale hlavně proto, že je to skutečně krásný vůz.

Nepochybně nejvíce zájmu ale budí Pierce Arrow 12 z roku 1935 s klasickou karoserií, jak je známe ze starých filmů a hlavně s vidlicovým dvanáctiválcem pod kapotou, který si na volnoběh jen neslyšně přede, jak se na aristokratický motor V12 sluší a patří.

Odpoledne vyrážíme na vyjížďku do nedaleké Zruče nad Sázavou, kde je pro nás rezervováno náměstí a kde se lidé těší na konvoj amerických aut. Zhruba třicetikilometrová cesta probíhá bez obtíží. Jen prodlouženému SUV Ford Expedition, které jede za mnou, se občas nechce zrychlovat a tak se do kolony natlačí tu Fabia, tu Octavia se zvědavci, kteří nechtějí řidičům ve štrůdlu amerik dopřát to potěšení ze souvislého konvoje. Stává se to při každé vyjížďce, ale stejně to zamrzí.

Z otevřené cukrárny na náměstí se vine dlouhý had lidí, kteří čekají, až na ně přijde řada u přístroje, ze kterého leze točená zmrzlina. I naše skupina do něj postavila delegáta, který nás po návratu s rukama plnýma zmrzlin nachází vysmáté, třímající nanuky z nedaleké samoobsluhy – čekání nám prostě připadalo příliš dlouhé a tak jsme se chopili příležitosti si z něj trochu vystřelit.

Z náměstí ve Zruči nad Sázavou ve slunečném pozdním odpoledni už jednotlivě vyrážíme pryč; někteří zpět do kempu v Jizbici, aby zažehli gril a připravili na něm chutnou večeři, jiní do svých domovů. I já stáčím svá kola k dálnici a po ní uháním zpět do Prahy, utvrzen ve své touze vlastnit něco z Detroitu s osmiválcem pod kapotou.

Děkuji organizátorům, Cadillac clubu Česká republika a Českému klubu majitelů amerických automobilů, za krásný sraz a za skvělou organizaci a Petru Bellingerovi za poskytnuté inormace a těším se na příští ročník Prvního jarního bublání.

bloody cardinal

Nahoru

(c) 2005-2016 Cadillac klub Česká republika — www.cadillac.cz — cadillac@cadillac.cz

Cadillac klub na ČR Facebooku, USMotors - magazín nejen o amerických autech

 

Stránky provozuje spolek Cadillac klub Česká republika, z. s. Cadillac klub Česká republika není provozován společností Generals Motors LLC ani jinými jejími spolupracujícími subjekty. Tyto stránky nejsou provozovány společností Generals Motors LLC ani jinými jejími spolupracujícími subjekty. Slova "Cadillac" jsou použita pouze k identifikaci stránek a produktů, a neznamenají příbuzenství nebo souvislost s výrobcem, nebo prodejci této značky. Všechny ostatní obchodní značky a jména jsou majetkem jejich vlastníků a jsou použity pouze k identifikaci produktů, a neoznačují nějaké příbuzenství nebo spojitost mezi stránkami a majitelem obchodní značky. Tyto stránky jsou určené pouze k informaci pro členy a příznivce Cadillac klubu Česká republika. Informace na těchto stránkách vyjadřují názory individuálních osob, které nemají odpovědnost za použití těchto informací.